Svítání u řeky
Byla tma, ticho a klid. Jen voda tekla dál a já stál na břehu – sám, ale ne osamělý. Chlap, co ráno vstává dřív než svět. Chlap, co nehledá dokonalost, ale pravdu v jednoduchých chvílích.
Svítání není jen o světle.
Je o vnitřním tichu, o nové volbě.
Tělo se nadechuje chladem. Hlava přestává spěchat. Není třeba slov. Je třeba být. V přítomnosti, v dechu, ve vděčnosti. Stoik nevítá den s hlukem – ale s bdělostí. A řeka? Ta plyne jako čas – a nikdy se neptá, jestli jsi připravený.
Tohle je moje forma modlitby.
Tichá. Mužská. Ukotvená.
